To je kulturní člověk, říká se často a obyčejně se tím myslí, ten člověk rád chodí do divadla, čte hodně knížek, poslouchá hudbu a sleduje výstavy sochařů a malířů; protože kulturou se většinou rozumí právě umění: malířství, divadlo, literatura, hudba, film. Všechna umění jsou pro nás důležitá, učí nás poznávat svět i lidi a dávají nám hluboké zážitky. Ale pozor! Kultura přece jenom není jen a jen Umění; je také v tom, jak se člověk chová ve společnosti, nebo v tom, jak vkusný nábytek má ve svém bytě,nebo v tom jak se obléká, nebo jakými příbory jí a jak to dovede. To všechno je součástí kultury, kterou se člověk odlišil od všech ostatních tvorů. Je to tak:kultura dělá člověka člověkem, a přitom s ní člověk není nikdy hotov; každá doba, každá epocha dějin a každá společnost si vytváří svou vlastní kulturu; i naše doba, i ty, co ještě přijdou a v kterých budou lidé žít možná úplně jinak než my. Budou se dívat na to, co jsme vytvořili, a bude je zajímat, jak jsme žili, a děti ve škole se budou učit. Lidé v druhé polovině dvacátého století měli pozoruhodnou kulturní úroveň.
Slovem kultura (cultura, příčestí trpné latinského colere, pěstovat, tedy „co je pěstováno“) se původně označovalo pěstování užitkových plodin. Jako metaforu je použil Marcus Tullius Cicero pro překlad Platónova pojmu „péče o duši“ a od 16. století se používá pro označení vybraných, vznešenějších lidských činností, zejména uměleckých (tzv. „vysoká kultura“). Do ní patří literatura , umění , hudba , případně i věda a filosofie . V tomto smyslu máme dnes kulturní rubriku v novinách nebo ministerstvo kultury . Proti této vybrané, elitní vysoké kultuře, vyžadující vzdělání a péči, stála potom „nízká“ či lidová kultura, pozdější popkultura . Podle toho se pak lidé i celé národy mohly dělit na více či méně kultivované, případně barbarské.
Kultura ve významu civilizace je předávána dál především řečí. Váže se buď na jazykové oblasti, nebo v případě větších celků je vhodnější výraz “civilizace“. Pro menší celky se vžilo označení “subkultura“. V dnešním světě se jednotlivé celky neustále střetávají a dávají za vznik roztržkám a celé řadě nedorozumění. Na každého nově příchozího do mu dosud neznámé kultury je vyvíjen tlak, aby se přizpůsobil a osvojil návyky hostitelské kultury.
Pupenové kultury jsou kultury rostlinných explantátů, které jsou založeny z asepticky izolovaných vzrostných vrcholů hlavních (apikálních) nebo úžlabních (auxiliárních) pupenů. Jako první vyvíjel pokusy v tomto smyslu Robbins ve 20. letech 20. století. Za zakladatele této mikropropagační metody umělého rozmnožování rostlin se považuje Ball, který ve 40. letech poprvé definoval ucelené představy a postupy tohoto oboru. Smyslem pupenových kultur je rychlé a efektivní množení rostlin, které zajišťuje vysoký stupeň jistoty, že vzniklá populace klonů zůstane prosta infekčních agens, kterými mohla být zasažena mateřská rostlina. Proto se rozmnožování provádí z co nejmenší části vzrostného vrcholu, který je považován za infekcí prostou část rostliny. Zvláštní typ pupenových kultur představují kultury stonkových řízků (rostlina se založí z auxiliárního pupenu). Je to jedna z nejprimitivnějších technik. Její výhodou je jednoduchost a efektivita, ovšem nedochází při ní k relevantní eliminaci infekční agens.
Palác Kultury bylo v Sovětském svazu a v ním ovlivněných zemích označení pro velkou budovu, kde se koncentrovaly a probíhaly mnohé kulturní aktivity. Velká část aktivit byla zdarma, subvencována státem či přímo zaměstnavateli jejich návštěvníků. Tyto instituce byly zřizovány již v dobách na začátku existence SSSR v 20. letech. Součástí typického paláce kultury byla kina, přednáškové sály či místnosti pro různé zájmové činnosti. Významnou událostí, která se zde čas od času konala, byly sjezdy vládnoucích stran či jejich místních organizací. Ve velkých městech se budovaly velké paláce kultury, jež zasáhly do jejich charakteru; dnes jsou to stavby vnímané veřejností spíše negativně a jako připomínka socialistické doby. Kromě SSSR jsou známé též tyto budovy například i z Varšavy, Sofie či Prahy, kde bývalý Palác Kultury je dnes znám pod názvem Kongresové centrum Praha. Poté, co v zemích Východního bloku došlo k změně společensko-ekonomických podmínek však tyto budovy mnohdy buď změnily svůj účel, či zcela skončily, a nebo fungují i na dále, avšak v zcela jiné finanční situaci, než před přelomem 80. a 90. let.