Slovo “Archeologie“ pochází z řečtiny a označuje vědu, která zkoumá minulé lidské společnosti prostřednictvím archeologických pramenů, to znamená na základě zachovaných lidských výtvorů (jejich odborný název zní „artefakty“) nebo jiných zbytků přírodního původů neintencionálně ovlivněných člověkem (nazývají se ekofakty). Na rozdíl od historie zaměřuje na materiální kulturu za účelem poznání událostí a kultur v dávných letech.
Kultura se v archeologii užívá ve dvojím mírně odlišném významu:
Kultura
- hmotná či materiální kultura znamená hmotné nálezy vůbec, například nálezy pohřebišť, sídel, chat, keramiky, nástrojů, šperků nebo ozdob;
- soubor takových nálezů, jež vykazují typické společné znaky, pocházejí ze stejného období a nalezly se v určité oblasti. V tomto smyslu se mluví o různých kulturách, což je nejběžnější – i když často sporná - archeologická klasifikace.
Hmotná kultura:
Prehistorická archeologie zkoumá hmotné pozůstatky, artefakty a industrie lidských společností, které neznaly písmo a tak po sobě nic jiného nezanechaly. Obvykle o nich nevíme, jaký užívaly jazyk a k jaké etnické skupině náležely, a můžeme je tedy klasifikovat jen podle těchto hmotných pozůstatků. Archeologie se ovšem zabývá i hmotnými (nepísemnými) nálezy společností historických, které písmo užívaly. Lze proto hovořit o hmotné kultuře (nebo v užším významu o určité industrii) starověkých, středověkých i novověkých společností, kde hmotné nálezy významně doplňují znalosti, čerpané z psaných dokumentů. To se týká zejména oblasti každodenního života, řemesel a technologií, ale i lidového náboženství, o nichž zejména starší historické doklady často mlčí. V poslední době se začínají archeologickými metodami zkoumat i hmotné pozůstatky současných společností, zejména na skládkách.
Prehistorické kultury:
Jinak je tomu v archeologii prehistorické, kde jsou hmotné nálezy jediným zdrojem poznání. Protože o společnostech, které je vytvořily, nic jiného nevíme, užívají se charakteristické společné rysy těchto nálezů – například způsob pohřbívání, tvar, technologie a výzdoba nástrojů, zbraní a zejména keramiky jako klasifikační princip. Je to ovšem klasifikace umělá, vytvořená archeology, a není jisté, nakolik lze určitou hmotnou kulturu ztotožnit s nějakým etnikem či skupinou, i když se to často děje. Jedním z problémů je to, že nálezy a naleziště jsou jen málokdy zcela homogenní a že různé „kultury“ se někdy překrývají či prolínají.
Tento jev se v zásadě vysvětluje dvěma odlišnými hypotézami:
migrační hypotéza předpokládá, že kulturní změny a odlišnosti souvisejí s pohybem lidských skupin (populací);
difuzní hypotéza naopak předpokládá, že různé technologie a vzory se lidé mohli naučit a převzít od kultur sousedních, jak je to běžné v historických dobách.
Kultury s dlouhým trváním se kromě toho rozdělují na různá období, například starší, přechodné a mladší. Protože se nálezy vyskytují ve vrstvách, užívá se někdy i označení spodní a svrchní.
Jednotlivé předhistorické kultury se označují:
Podle prvního či hlavního naleziště, například kultura magdalénská, halštatská, laténská, únětická, lužická a pod. Nevýhodou tohoto způsobu je, že kultury, překračující současné hranice, se často označují jinak například v České republice a v Rakousku.
Podle zeměpisného rozšíření, zejména podél určitých řek.
Podle způsobu pohřbívání (hroby, mohyly, popelnice).
Podle tvaru příbytků a sídel.
Podle charakteristických nástrojů.
Podle typického znaku, například technologie, tvaru nebo výzdoby keramiky (kultura zvoncovitých pohárů a pod.)
Název, odvozený z nálezů hmotné kultury, se pak někdy přenáší i na příslušnou populaci (např. lid popelnicových polí).