Proti úzkému významu pojmu kultury se ohradil už Johann Wolfgang von Goethe. V jeho pojmu kultury prý nesmí chybět „ani oblečení a jídelní zvyky, dějiny ani filosofie, umění ani věda, dětské hry ani přísloví, hospodářství ani literatura, politika ani soukromí, ba ani poukaz na škody, vznikající odlesněním hor“. Právě v tomto širokém významu dnes pojem kultury užívá antropologie i sociologie.
Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale
co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti;
co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších;
co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací;
co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují;
co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných.
V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“, jak to činili marxisté. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se jistě vzájemně podmiňují; příběhy tzv. „vlčích dětí“, vyrostlých mimo lidskou společnost, však ukazují, že bez příslušné enkulturace, tj. osvojení určité kultury není člověk schopen navázat ani sexuální vztah. Kulturu lze nalézt například i u primátů, hlodavců, kytovců, ptáků či ryb. Mladí makakové se od matky učí umývat brambory než je snědí, mladí ptáci napodobují zpěv dospělých.
Enkulturace představuje část socializačního procesu, který začíná narozením člověka. Během svého vývoje se člověk postupně stává integrální součástí společnosti, osvojuje si její kulturu. Enkulturace je tudíž neukončený proces, který probíhá celý život. Vliv na něj mají sociální skupiny a instituce. V raném dětství je dítě ovlivněno především vlastní rodinou, tj. primární skupina, pozdějí jsou to různé sekundární skupiny. Z výše uvedeného plyne, že enkulturace může probíhat na jednu stranu vědomě a cíleně díky vzdělávání a výchově, na stranu druhou nevědomě skze nápodobu. Označení „enkulturace“ zavedl antropolog M. J. Herskovits.
Antropolog Clifford Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které naopak předává svým dětem. Podle Gerta Hofstede je to „kolektivní software“ společnosti. Z jiného hlediska je to způsob, jak lidé žijí v souladu svých přesvědčení, jazyka, dějin i třeba způsobu oblékání. Sdílené hodnoty, symboly, způsoby chování a gesta vytvářejí společný rámec lidských jednání, budí vzájemnou důvěru a pomáhají dobré komunikaci.